Pokud se v babím létě nad skalami smráká a slunko zapadá, v žádném případě nejde o kýč, to moudrá příroda neumí. Kýčem se to celé stane, když úkaz fotíme, natáčíme nebo nám to někdo namontuje do reklamy na kuřecí drůbky. V pátek ony skály byly Adršpašské, večer u Havraního města vystupovalo více než šedesátičlenné těleso Police Symphony Orchestra. Profesionální scénu umocnila velkoplošná projekce. Jak zpočátku kamera lovila na louce v publiku s rybářskými židličkami a dekami, budila zdání, že jde spíše o poutníky do Lurd. Benefiční koncert, který Hospitalu Broumov na dobrovolném vstupném vynesl přes 120 tisíc, měl název Když i skály naslouchají. V tom byla síla zážitku, i jeho úskalí. Kvalitní orchestr s vynikajícím Kühnovým smíšeným sborem vše pojal jako mši za přírodu i člověka celebrovanou jezuitsky sošným hercem Klicperova divadla a zpěvákem Janem Sklenářem, který úspěšně svedl mnohdy nerovný boj s patosem a velkými slovy až snad odněkud z Avataru. Autorem a dramaturgem byl David Ostružár, populární repertoár se rozmáchl, aby naplnil několikrát vyslovené krédo, že všichni jsme děti jedné máti, od skácelovské Vody přes Uhlířův a Svěrákův patetický hymnus Chválím tě, země má a Michaela Jacksona až po Lacrimosu z Mozartova Requiem či Hapkovy a Horáčkovy Hladiny, skvěle odzpívané Janem Sklenářem. I kdyby nikdo neřekl ani slovo a zůstala jen muzika řízená Věrou Vlčkovou, Joelem Hánou a Chuhei Iwasakim, musel i ten nejzarytější cynik cítit vzácnost okamžiku, nejen z nadšení pro věc a dobrého skutku, ale i z hmatatelné přítomnosti jistot, jež všechno přetrvají. Jen za jedno bych se přimlouval, už kvůli šikovným muzikantům a všem sólistům: samozřejmostí bývá poděkování mecenášům a všem, kdož pomohli. Proč to ale neodbýt hned na začátku, aby účinkující v závěru po dlouhém seznamu jmen a firem neopouštěli pódium v tichu jak z dopolední zkoušky. Zasloužili by odcházet za bouřlivého potlesku, i zážitek nás na louce by dozníval jinak. Petr Mareček editor MF DNES Hradec Králové