Možná všelico jiné, ale tohle jsem opravdu nepopletl a „dvojí přestavení“ vysvětlím. Sedmý Novoroční koncert Polického symfonického orchestru byl prý vyprodán během 3 hodin, když první před 6 lety se prodával 4 dny. Pro velký zájem byly letos Novoroční koncerty dva za sebou. Obdivuhodný výkon všech účinkujících, uvážíme-li, že první koncert, na kterém jsme se ženou byli, trval bezmála 2 a půl hodiny. Oba vyprodané, a na každý bylo třeba zakoupit zvlášť vstupenku.

A právě na tomto koncertě, zřejmě i později na druhém, viděli diváci za své vstupné dvě představení a ještě bravurní „nášup“. Přišli se podívat, jak opět vyrostli a co nového od minulého novoročního koncertu zvládli jejich muzikanti. Starostka Police nad Metují připomněla, že koncertem již tradičně končí kulturní sezóna v Polici a začíná nová sezona PSO.

Myslím, že všichni byli nadšeni, natož aby byl někdo zklamán. Nejsem odborník a nedovedu určit příčiny, ale orchestr zněl uším posluchače, zdálo se mi, opět líp. Nejen sólistky Katky Pastorkové na klarinet a Anny Novotné na housle, ale i v orchestru ztracená Kája Soukupová vynikla byť v krátkém sólu na svoje violoncello, a ostatní, které bohužel všechny nemohu vyjmenovat (třeba Ondru vzadu u bicích, činil se jak o život, přestože hraje v Ostravské filharmonii).

A repertoár. To Andre Rieu, na kterého se jezdí do Náchoda do kina, by to se svým orchestrem nedokázal. I když také umí strhnout publikum. Prostě „ty děti“, nechť mi prominou, protože duší jsou mladí všichni, byly nádherné.

V názvu článku je „dvojí představení na jednu vstupenku“. Tím druhým totiž byla moderátorská show Lucie Peterkové, která roste spolu s orchestrem. Ještě si pamatuji, jak zpočátku občas brzdila, aby neutekla nezkušenému ansámblu, který však ze všech sil a velice rychle potřebné zkušenosti, profesionalitu, jistotu v projevu i schopnost soucítění získal. A Lucie jim nesmírně fandí a všechny je má ráda, povzbuzuje, vynáší do nebe, s taktem vyzrazuje některá drobná tajemství, čímž se i jednotlivci stávají publiku blízkými, skutečně jako „naše děti“.

No a bonusem spíš pro diváka než pro posluchače jsou dirigenti. Věra Vlčková zahodila ostych a nechala se strhnout, možná i příkladem, o kterém se zmíním dál. Nový, ale už orchestrem přijatý a s ním sžitý Joel Hána z Jilemnce, to byl také krásný zážitek.

I když oba zdaleka nezůstali ve stínu, nelze přejít mimické vystupování dirigenta Chuhei Iwasakiho z Japonska, který dokázal na orchestr hrát jak na svůj nástroj, na housle. Na ty, kromě dirigování dvou skladeb, odehrál s ostatními celý koncert. Pozoruhodný výkon – dirigent za houslovým partem.

Kdo jste ho viděli, určitě mi dáte za pravdu, že byl nádherný. Kultivovaný, divoký i něžný, a s taktovkou prováděl věci, které by možná Bernstein zcela nepřijal, ale publiku v Kolárově divadle se líbil.

Prostě za jednu vstupenku zážitků, muziky, ale i zábavy a smíchu skutečně přehršel. Chtěl bych poděkovat, ale cítím, že to neumím. Tak si jen půjčím slova Lucie Peterkové, která připomněla, že i když se orchestr postupně emancipuje, staví na vlastní nohy, už navždy bude platit, že u zrodu stáli učitelé a ředitel ZUŠ v Polici nad Metují a starostka města jako přední zastupitel.

Díky vám všem, děkuji, že jste, děkuji za váš elán, kterým strhujete ostatní. Za úsilí a čas. Za to, že to, co jste se /vím, že někdy pod silným tlakem učitelů i rodičů/ naučili, dokážete tak krásně rozdávat.

Jen pro zasvěcené dodávám, že na koncertě blahopřál celý orchestr k narozeninám Péti Soukupové, kterou máme všichni, za to všechno, moc rádi.

Jindřich Horkel